Přesný čas | Přesný čas online | Atomové hodiny | Přesný čas ve světě | Časová pásma | Kalendáře | Astronomie

Online přesný čas podle atomových hodin v ČR | Hodiny online | Přesný čas ve světě | Časová pásma | Proroctví

Vážíme si Vaší důvěry a děkujeme Vám za návštěvu.

Jako vzdělávacímu projektu financovanému pouze ze soukromých zdrojů nám dovolte, abychom Vás požádali o jakýkoliv, i drobný příspěvek na provoz.

Číslo účtu: 260 116 00 17 / 2010

IBAN: CZ2320100000002601160017

BIC/SWIFT: FIOBCZPPXXX

Účet není transparentní. Všem zašleme rádi aktuální výpis z bankovního účtu na vyžádání.

DĚKUJEME VÁM !

Kvantová Fyzika pro střední školy - Albert Einstein a jeho význam

Fyzika pro střední školy obsahuje důležité pasáže o Kvantové fyzice, obecné a speciální teorii relativity - o teorii, která ovlivnila myšlení a chápání času a prostoru mnoha generací. Albert Einstein prokázal, že stovky let staré doktríny je třeba zásadně reformovat. 

Albert Einstein objevil, že v oblasti fyziky jsou prostor a čas podobně jako hmotnost a energie dvě výrazové podoby jednoho fenoménu 

Albert Einstein objevil, že hmotnost a energie jsou dvě výrazové podoby téhož fenoménu, že hmotné seskupení není v podstatě ničím jiným než svazkem obrovského množství energie. Výbuchy prvních atomových bomb tuto představu strašlivým způsobem potvrdily. Jestliže má být nějaký hmotný předmět zrychlen na úroveň relativistických rychlostí, musí se na to vynaložit obrovská pohybová energie, která je patrná jako odpovídající přírůstek hmotnosti. Tím se vysvětluje zpočátku poněkud nesmyslně znějící tvrzení, že hmotnost rychle se pohybujícího objektu vzrůstá s jeho rychlostí. Toto chování opět ovlivňuje faktor gama. Speciální teorie relativity předpovídá ještě další zvláštní efekty, mezi jinými i to, že čas musí ve velmi rychle se pohybujícím systému plynout pomaleji než ve srovnatelném klidovém režimu. Právě tato takzvaná časová dilatace /časový posun/ je základem tak často citovaného „paradoxu dvojčat“:

Dilatace času a proměny ve vnímání času na příkladu paradoxu dvojčat jsou důkazem správnosti prací Alberta Einsteina

Astronaut zanechá svého bratra - dvojče na Zemi, zatímco sám vyrazí na relativistický výlet do vesmíru. Při dosažení devadesáti procent rychlosti světla mu plyne čas dvakrát pomaleji než jeho bratrovi na Zemi, při devětadevadesáti procentech je to však už sedmkrát pomaleji. Jestliže tedy onen astronaut letí vesmírem rychlostí, která odpovídá 99,9 procent rychlosti světla, řekněme jeden měsíc, pak na Zemi uplynuly téměř dva roky. Od této chvíle sebemenší promile nárůstu rychlosti hraje významnou roli v plynutí času. Jestliže vesmírný výletník další měsíc zvýší tempo dokonce na 99,999 procenta, uplyne na Zemi celých dvacet let. Návrat na planetu Země by byl pro tato dvojčata spojen s opravdovým šokem : Zatímco astronaut se prakticky nezměnil, mohl by být jeho původně stejně starý bratr úctyhodným kmetem, nebo by už dokonce nebyl naživu.Předpokládejme, že astronaut měl nějaké děti. Ty by nyní byly o mnoho let nebo dokonce desetiletí starší než jejich otec! Nepředstavitelné ! A přesto Einsteinova teorie popisuje naprosto reálný svět-je to reálný vesmír v celé své fantastičnosti.

Praktické testy potvrdily relativitu času a moderní chápání času jako tvárného fenoménu

Takzvané mí-mezony, částice bezmála tak rychlé jako světlo vyzařované kosmickým zářením, vykazují ve srovnání se svými laboratorně uměle vyprodukovanými a mnohem pomalejšími „dvojčaty“ skutečně mnohem vyšší životnost. I obrovité moderní urychlovače částic, jako je německý elektronický synchroton DESY v Hamburku nebo třeba CERN v Ženevě, fungují pouze v tom případě, že „funguje“ teorie relativity.

Albert Einstein zahrnul do teorie o čase a prostoru a tedy i o přesném čase i zemskou gravitaci

V období po roce 1905 rozšířil Albert Einstein svou teorii na pozemskou přitažlivost a roku 1916 publikoval nanejvýš komplikovanou všeobecnou teorii relativity. V rámci této teorie se čas stal čtvrtým rozměrem. V kombinaci se třemi prostorovými rozměry tím vzniká prostoročas. Gravitace v něm vystupuje jako svého druhu „stínová síla“, která pramení ze změny geometrického uspořádání tohoto prostoročasu v blízkosti hmotných těles. Čím vyšší je hmotnost, tím silněji se uplatňuje gravitační účinek-poblíž nějakého nebeského objektu, například hvězdy, se tento prostor více či méně „zakřivuje“.Jak si to můžeme představit, jak je možné tohle prostorové zakřivení obrazně i názorně vysvětlit ? V podstatě to není možné. Je to více než kuriozní situace, která se nám naskýtá: Neustále sice žijeme v této „ohnuté“ světové struktuře, ale přitom nevíme, jak vlastně vypadá a jak by ji bylo možné popsat. Trochu světla do této podivuhodné záležitosti mohou vnést jenom modelové představy a analogie.

Modelové představy a analogie mohou napomoci pochopit problém času a tedy i přesného času v Einsteinově pojetí

Představme si velkou hladkou kouli připomínající Zemi a ponechme stranou topografické znaky naší planety. Její povrch je pouze dvojrozměrný. Můžeme se na ní svobodně pohybovat všemi směry, ale jakékoli naše stanoviště není možné přesně určit méně než dvěma souřadnicemi-tento úkol převzaly pozemské poledníky a rovnoběžky. Nikde také nenarazíme na žádný okraj /jak jak očekávali dávní mořeplavci, kteří vycházeli z toho, že Země má tvar kotouče/. Povrch koule sice v žádném případě není nekonečně velký, ale projevuje se jako neomezený, protože jde o sebe uzavřenou jednotku. To je ovšem možné jenom proto, že tato plocha je zakřivená, a to do vyššího rozměru - do trojrozměrného prostoru, který si bez sebemenších problémů dokážeme představit. Jenom do tohoto prostoru je ostatně možné umístit kouli. Einstein ve své obecné teorii relativity dospěl k názoru, že i tento trojrozměrný prostor - stejně jako u povrchu koule - je zakřiven do dalšího rozměru, což se ovšem skutečně vymyká jakékoli možnosti si to představit a do určité míry to lze pochopit jenom na základě analogie s koulí. Nikdo-ať je to sebevětší laik nebo jakkoli specializovaný profesor fyziky - si to však obrazně představit nedokáže. Nedokázal to ani sám Einstein. Zakřivený prostor je abstraktní pojem i když se jedná o realitu. Četné pokusy neustále velmi výmluvně potvrzují Einsteinovu koncepci světa.

Četné praktické pokusy potvrzují Einsteinovu koncepci světa a chápání času a pojmu čas ve dvacátém prvním století

Proslavený je pokus Arthura Eddingtona, který prokázal správnost obecné teorie relativity pouhé tři roky po jejím zveřejnění. Podle Einsteina má i světlo /jako elektromagnetická forma energie/ určitou hmotnost, takže se dá z hlediska gravitace ovlivnit jinými hmotnostmi. Když například světelné paprsky z velmi vzdálené hvězdy probíhají na své pouti k Zemi v blízkosti Slunce, musí se díky silné sluneční přitažlivosti odchýlit od své původní dráhy. Kromě toho obrovská hmotnost Slunce zakřivuje kolem něho prostor, a tak rovněž odvádí světlo. Oba efekty působí stejným směrem - to znamená, že se sčítají a jsou měřitelné. Jak by ale mohlo být vidět slabé světlo z hvězdy kolem žhnoucího slunečního kotouče na denní obloze?

Zatmění Slunce patří mezi přírodní důkazy o správnosti teorií Alberta Einsteina o čase

Za běžných okolností je to skutečně nemožné. Občas se však Měsíc posune před Slunce a dojde k nádhernému představení, známemu jako zatmění Slunce. Na několik minut vládne zároveň den i noc a hvězdy, které na obloze sousedí se Sluncem, jsou viditelné. Devětadvacátého května 1919 rovněž došlo k úplnému zatmění Slunce-a to byl přesně ten správný okamžik na provedení testu. Hodina pravdy o Einsteinově pojetí vesmíru udeřila. Hvězdy se nacházely v příznivé konstalaci, protože tohoto dne Slunce stanulo před malým shlukem světlejších hvězd, kterými byly Hyády v souhvězdí Býka.

Správnost teorie o čase jako pulsujícím, ovlivnitelném fenoménu, kterou vypracoval Albert Einstein byla prokázána pohé tři roky po jejím  zveřejnění

Na pozorování této vzrušující události vyslala Londýnská astronomická společnost pro jistotu dvě samostatno expedice do dvou od sebe velmi vzdálených oblastí, odkud bylo možné sledovat zatmění Slunce. Nepřízeň počasí na jednom stanovišti pak nemohla způsobit,, že by veškerá námaha byla vynaložena nadarmo. Jedna výprava sledovala celý proces v Sobralu v severní Brazílii, zatímco druhý vědecký tým pod osobním vedením, sira Arthura prováděl veškerá měřeni na portugalském ostrově Principe v Guinejském zálivu.

Pozorování sluneční koróny jako přírodního důkazu správnosti Einsteinova chápání času

Zpočátku nevzbuzovaly pozorovací podmínky přílišný optimismus. Sir Arthur vzpomíná na poslední hodiny před významnou astronomickou událostí, které byly doslova nasycené neklidem a nervozitou: „ V den zatmění Slunce bylo počasí nepříznivé. Když začalo úplné zatmění, byl temný kotouč Měsíce, obklopený koronou, vidět jen skrz oblaka, asi tak, jak Měsíc často vypadá v noci při zatažené obloze, když nejsou vidět hvězdy. Nemohli jsme však dělat nic jiného než nechat běžet program podle předem stanoveného plánu a doufat, že se všechno v dobré obrátí..... „ Nakonec vytoužená změna se dostavila : „ Nad námi se odehrávalo nádherné představení. Jak později ukázaly fotografie, sto tisíc mil nad povrchem Slunce se nacházela mohutná protuberance. Neměli jsme ale čas na to, abychom si ji prohlíželi. Vnímali jsme zvláštní dvojí světlo v krajině, pouze voláním pozorovatelů přerušované ticho v přírodě a tikání našeho nejlepšího metronomu, který odpočítával 302 sekundy úplného zatmění Slunce.“

Unikatni fotografie Slunce prokázaly, že převramé práce Alberta Einsteina byly nejen v oblastech týkajících se času správné 

Na jedné fotografii bylo dokonce vidět vedle Slunce celou řadu hvězd. I brazilská skupina se vrátila domů s dobrými výsledky. Eddington srovnal snímky hvězd s běžnými fotografiemi pořízenými v době,kdy se Slunce nacházelo stranou Hyád. Vzájemné pozice jednotlivých hvězd se skutečně zřetelně posunuly, a to přesně o hodnotu, kterou předpověděl Einstein. Bylo to nezvratné potvrzení jeho všeobecné teorie relativity.

Teorie Alberta Einsteina o relativitě času a času jako pulsujícím, ovlivnitelném fenoménu byla potvrzena fotografiemi zakřivení světla souhvězdí Hyády

Rotující masa zakřivuje prostor. Hmota v Einsteinově vesmínu - hvězdy, mlhoviny, galaxie-uzavírá celý kosmos do uzavřené jednoty. Z tohoto vesmíru, který připomíná hyperkouli nebo hypersféru, není zřejmě úniku. Jeho objem není nekonečný, ale nikde v něm nenarazíme na žádnou hranici. Jstliže někde na naší zeměkouli vyrazíme na cestu a umíníme si, že směr pochodu - ať už nás to zavede kamkoli - nebudeme měnit, pak se jednou bezesporu zase vrátíme tam, odkud jsme vyšli. Podobně bychom na tom byli při megagalaktickém putování vesmírem. Ať bychom zamířili kamkoli, zakřivení prostoru by nás po nezměřitelně dlouhém období zase vrátilo do našeho domovského přístavu. Náš svět je prostě jako nekonečně propletená stuha, která připomíná hada, který se zakousl do vlastního ocasu.

Zakřivení prostoru a času bylo dokázáno fotografiemi slunečních protuberancí čímž byla prokázána správnost teorií o přesném čase, čase a dilataci času vyslovené Albertem Einsteinem 

Zůstaňme ještě na chvíli u tohoto tak fascinujícího a nekonečně záhadného zakřivení prostoru. Každý z nás už jednou určitě viděl názornou ukázku tohoto efektu, při níž byla přes rám pevně natažená gumová plena, takže zpočátku tvořila naprosto rovnou plochu. Když se doprostřed této pleny položí například kovová koule, plena se pod jjí hmotností prohne a kolem koule se vytvoří něco na způsob trychtýře, který je o to nápaditější, oč je koule větší a těžší. Jestliže se do této prohlubně přikutálí druhá, menší koule, dokud ji konečně gumový podklad nezbrzdí a menší koule nenarazí do větší. Ve vesmíru prakticky neexistují žádné třecí síly a planeta se může zpravidla nekonečně věky udržet na oběžné dráze kolem své hvězdy. Celá situace se jinak pokusu s gumovou plenou nesmírně podobá.

Zakřivení prostoru a zakřivení času ve sluneční soustavě bylo popsáno právě přelomovými pracemi fyzika Alberta Einsteina

Měsíc krouží kolem těžší Země, protože její větší hmotnost zakřivuje silnější prostor kolem ní. Mohutné Slunce však v prostoročasovém uspořádání vytváří nesrovnatelně větší trychtýř, a tím přitahuje Zemia Měsíc na svou „zakřivenou dráhu „. Ve vesmíru však existují ještě mohutnější „stroje na gravitaci, což jsou vyhořelá, vyhaslá slunce, která jsou tvořena nadměrně hustou hmotou. Síla přitažlivosti jejich povrchu je nepředstavitelná.

Zhroucení do sebe sama díky vysoké hmotnosti s sebou přináší, jak prokázal Albert Einstein, zakřivení prostoru a zakřivení času

Již jen druh hvězd, které nazýváme bílými trpaslíky sestávají z milionkrát zhuštěné hmoty hvězdy, které na konci svého „života“ váží jedenapůlkrát víc než naše Slunce, se smrsknou na objem o hustotě atomového jádra. Jejich protony a elektrony se spojují v neutrony/elektricky neutrální částice jádra/ a tím vytvářejí do určité míry atomové řetězce z „ neutronia“ dlouhé třeba celé kilometry. Čajová lžička tohoto exotického hvězdného popela by zde na Zemi vážila miliardy tun. A přesto existuje další výkonnostní stupeň v této soutěži zhuštěných kosmických obrů. Znovu je to Einsteinova obecná teorie relativity, z niž tento hvězdný superlativ vyplývá, protože tato teorie dochází k poznání, jak se gravitace stává ve vesmíru jediným vítězem nad všemi ostatními silami. Pokud hvězda překročí magickou hranici přibližně trojnásobné hmotnosti Slunce, pak je její definitivní kolap neodvratitelný. Atomy se rozpadají, z jejich součástí vznikají neutrony, avšak ani ty nejsou schopny odolávat nekonečně obrovskému tllaku apokalyptické síle přitažlivosti. Její vlastní moc rozpouští hmotu do nicoty - pohlcuje ji černá díra - autorem tohoto pojmu je jeden z blízkých přátel Alberta Einsteina, totiž John Archibald Wheeler.

Masa, která se zřítí do tohoto kosmického útvaru, ještě před svým definitivním zmizením vyzáří proud rentgenových paprsků. Je to poslední intenzivní světlo, které je ale pro lidské oko neviditelné.