Přesný čas | Přesný čas online | Atomové hodiny | Přesný čas ve světě | Časová pásma | Kalendáře | Astronomie

Online přesný čas podle atomových hodin v ČR | Hodiny online | Přesný čas ve světě | Časová pásma | Proroctví

Vážíme si Vaší důvěry a děkujeme Vám za návštěvu.

Jako vzdělávacímu projektu financovanému pouze ze soukromých zdrojů nám dovolte, abychom Vás požádali o jakýkoliv, i drobný příspěvek na provoz.

Číslo účtu: 260 116 00 17 / 2010

IBAN: CZ2320100000002601160017

BIC/SWIFT: FIOBCZPPXXX

Účet není transparentní. Všem zašleme rádi aktuální výpis z bankovního účtu na vyžádání.

DĚKUJEME VÁM !

Historie měření času

Historie měření času spadá již do počátků vývoje lidského druhu na této planetě. Kdy přesně si lidé uvědomili existenci času patrně již nezjistíme, jisté však je, že staří filosofové považovali čas za natolik abstraktní, že dokud o čase nepřemýšlíme, či dokonce o něm nehovoříme, jako by neexistoval.


Počátky měření času, počátky měření přesného času a čas jako fenomén v dějinách

Třebaže čas ovlivňuje veškeré biologické dění živých organismů, lidé pravděpodobně velmi dlouho čas měřit vůbec neuměli - můžeme se jen domnívat, že patrně nejstaršími hodinami byla hůl v zemi a délka jejího stínu určovala jednotlivé části dnů. I když lidé původně odvozovali systém měr a vah od částí lidského těla, u měření času to bylo o mnoho složitější, neboť bylo vždy potřeba nějakého, byť primitivního, zařízení k tomu, aby bylo možné jednotlivé části dne či noci odvodit a následně popsat. S největší pravděpodobností rozdělili den na 12 hodin Babyloňané, pravděpodobně proto, že i Měsíc oběhne Zemi přibližně 12krát do roka. Den však trval od východu do západu Slunce, noc byla dělená podobně na 12 hodin. I když hodiny nebyly v průběhu roku stejně dlouhé, toto dělení na 24 úseků zůstalo lidstvu po obyvatelích Babylonu dodnes.


Stínové a sluneční hodiny

Nejstaršími hodinami v dějinách lidstva jsou s největší pravděpodobností hodiny stínové, které používali Egypťané, a to v době 2000 let př.n.l. Vysoké, štíhlé, nádherně zpracované  obelisky stavěli ve starém Egyptě slunečnímu bohu Re : jejich úkol tedy byl nejen liturgicko-náboženský, ale zejména čistě praktický - sloužily především k odměřování času prostřednictvím odpočítávání délky vrženého stínu. Jak přesně Egypťané čas měřili nevíme, jisté však je, že dílkování dne na několik částí můžeme sledovat až na počátku 15. století. př.n.l. V této době se objevují i první mobilní modely přístrojů k měření času, nazývané secat nebo merchet. Tyto hodiny měly tvar pravítka zalomeného do pravého úhlu a vodorovné umístění důležité pro správný odečet času značila spuštěná olovnice, na delším rameni byla vyrytá stupnice a stín kratšího kolmého ramene na ni vrhal stín.

 

Technologie stínových a slunečních hodin

V prvním tisíciletí př. n.l. došlo k výraznému technologickému vylepšení slunečních hodin, kdy rameno se stupnicí nahradila komplikovanější nakloněná rovina s více stupnicemi pro každý měsíc, neboť původní koncepce gnomónů čas ukazovala přesně pouze v den jarní a podzimní rovnodennosti. Dnes můžeme říct, že sluneční hodiny byly nejrozšířenějším elementárním časoměrným přístrojem, který svou funkci odvozoval ze zdánlivého denního pohybu Slunce na obloze. Jejich objev, resp. uvědomění si možnosti měřit čas souvisí s okamžikem, kdy si člověk uvědomil souvislost mezi délkou či směrem vrženého stínu a danou denní dobou Stínové a sluneční hodiny zůstaly díky technologiím zachovány dodnes.

 

Gnómon - praotec slunečních hodin, jeden z prvních přístrojů na měření času

Prvními slunečními hodinami měřícími čas délkou vrženého stínu byl svislý obelisk – gnómon. Tyto první obelisky určené k měření času pocházejí pravděpodobně již ze 14. století př. n. l. a kromě míst původu, jako je egyptský Karnak, jsou k vidění i v Evropě na náměstí Sv. Petra v Římě nebo v USA, v Central park v New Yorku, kam byly z Egypta dopraveny. Anaximenes a Anaximandros postavili v roce 547 př. n. l. ve staré Spartě gnómon, který ukazoval všechny hodiny dne. Gnómon v jednoduché podobě měřil přesněji pouze poledne, kdy byl stín nejkratší. Pozdější antické i středověké hodiny měly stupnice s vynesenými křivkami, po nichž se pohyboval stín vrcholu gnómonu ve dnech slunovratu a rovnodennosti. Na těchto křivkách byl číslicemi vyznačen den rozdělený do dvanácti nebo dvaceti čtyř úseků. Patrně nejznámější gnómon se nenalézá v Egyptě, ale právě na náměstí svatého Petra v Římě, kam jej nechal dopravit v roce 38 našeho letopočtu třetí římský císař Gaius Caesar - Caligula, jenž vládl  v letech 37 - 41 n.l. Ke svému přídomku přišel již jako malé dítě, když byl s rodiči v Germánii, nosil miniaturní vojenské botičky (caligae), a to byl důvod, proč mu vojáci začali přezdívat Caligula - botička. 

 

Historicky záhadné putování egyptského gnómonu

Jakým způsobem se římskému císaři Caligulovi podařilo transportovat s objemný, s piedestalem 35,5 metrů vysoký obelisk zůstává dodnes, v čase 21. století, záhadou. Když o dva tisíce let později již svobodná Itálie vracela Etiopii uloupený aksumský obelisk o výšce 24 metrů a váze 160 tun, musel si na to italský stát najmout zvláštní těžkotonážní ruské dopravní letadlo Antonov 124, neboť nebylo možné dohledat, jak se italským fašistickým vojskům v roce 1937 podařilo obelisk transportovat bez porušení.

 

Tisíciletá oblíbenost slunečních hodin

Sluneční hodiny byly značně oblíbené pro svou jednoduchost, spolehlivost a na svou dobu poměrnou přesnost. Největší rozmach slunečních hodin jako vědeckých měřicích přístrojů i uměleckých řemeslných děl probíhal  v 16. a 17. století, kdy se stavbou slunečních hodin zabývali přední evropští matematici a astronomové. Představy o složení a uspořádání vesmíru. V té době ovlivnil astronomické smýšlení revoluční Koperníkův heliocentrický systém. V Evropě v šestnáctém století vzniklo několik středisek novodobé vědy -dánský astronom Tycho de Brahe (1546–1601) začal na ostrově Hven budovat moderní observatoř Uraniborg a podle jejího vzoru vznikalo také unikátní astronomické centrum v Praze, kde Tycho de Brahe působil jako astronom u dvora císaře Rudolfa II. Podle některých pramenů Tycho de Brahe umírá na základě otravy organismu rtutí se kterou hojně experimentoval, jiná, podstatně lidštější teorie hovoří o tom, že zemřel na protrhnutí močového měchýře v průběhu účasti na císařské hostině, neboť dle tehdejší platné dvorské etikety nesměl vstát od hostiny dříve, než  císař. 

 

Astrologie a měření času

Za doby vlády Rudolfa II. se v Praze soustředili významní vědci, učenci a řemeslníci z celé Evropy. Praha se stala jedním z prvních významných středisek skutečné mnohonárodní spolupráce. V letech 1599–1601 zde společně pracovali Tycho Brahe, Jost Bürgi, vynikající tvůrce slunečních hodin a astronomických přístrojů Erasmus Habermel a jedna z největších postav dějin astronomie Johannes Kepler. Do multikulturní vědecké skupiny na rudolfínském dvoře patřil také významný český učenec a astronom Tadeáš Hájek z Hájku. Pozornost Rudolfa II. si svými astronomickými přístroji získal také již výše zmíněný Švýcar Jost Bürgi, který v Praze vstoupil  do jeho služeb. Významná střediska vznikala také v jižním Německu, v Norimberku, Augsburku i v Tubingenu. Dalším známým centrem výroby slunečních hodin byla Lovaň v Belgii, kde pracoval vynikající astronom Rainer Gemma Frisius. Zatímco většina dávných vědeckých přístrojů, jako jsou sluneční či hvězdné hodiny, měří čas podle postavení Slunce či Měsíce, celá řada starých časoměrných přístrojů fungovala bez jakéhokoliv vztahu k nebeským tělesům. Jsou to přístroje kapalinové, pískové, vzduchové nebo ohňové, které měří čas pomocí uměle vytvořených časových  intervalů. Časový interval byl vytvořen odměřováním určitého množství látky proteklé nebo spálené v časoměrném zařízení. I tato skupina časoměrných přístrojů prodělala dlouhý vývoj a zavedla celou řadu prvků, které se později využily v éře mechanických hodin - kladky, lanové závěsy či ozubená soukolí.

 

Horizontální sluneční hodiny

Mezi oblíbené sluneční hodiny té doby patřily horizontální sluneční hodiny, které měly nejenom podobu venkovních hodin, ale také hodin stolních. Hodiny měly obvykle čtvrthodinové dělení stupnice, křivky výšek Slunce a sklopnou poloosu. 

 

Diptychové sluneční hodiny

Diptychové sluneční hodiny patřily k nejoblíbenějším cestovním hodinkám. Skládaly se obvykle ze dvou stejně velkých čtyřbokých pravoúhlých destiček spojených závěsy s kompasem zabudovaným v dolní desce. Diptychové sluneční hodiny se vyráběly ze dřeva nebo slonoviny, zachovalo se rovněž i několik kusů těchto diptychových slunečních hodin zpracovaných v mosazi.

 

Rovníkové sluneční hodiny

Rovníkové sluneční hodiny s číselníkem rovnoběžným s rovinou zemského rovníku a k němu kolmým polosem byly v podstatě nejjednoduššími slunečními hodinami s pravidelně dělenou časovou stupnicí, použitelné v libovolné zeměpisné šířce. 

 

Polární sluneční hodiny

Díky pozdějšímu vývoji vědy, zejména pak v období renesance se z původního nedokonalého časoměrného přístroje staly na svou dobu poměrně přesné hodiny. Zasloužila se o to řada evropských astronomů a matematiků. Patrně nejdůležitějším zdokonalením bylo spojení kompasu se slunečními hodinami. Z historie známe celou řadu druhů slunečních hodin jako například rovníkové, horizontální, vertikální, diptychové, analemmatické nebo polární sluneční hodiny.

 

Vodní hodiny měří rovněž přesný čas

Zhruba od roku 1500 př.n.l. začali obyvatelé Egypta a Babylónie používat hodiny vodní. Vodní hodiny se zde objevily již v době 1500 př. n. l, v Číně asi 1200 př. n. l. Do Řecka je prý donesl Platon kolem roku 400 př. n. l. a měly sloužit k odměřování času jeho žákům. Vodní hodiny se nazývaly klepsydra - jejich název pochází z řečtiny a znamená „zlodějka vody“. Obecně můžeme popsat dva základní typy vodních hodin – výtokové a vtokové. Výtoková klepsydra byla nádoba s otvorem, kterým vytékala voda a byla měřena klesající hladina. Hodiny se poprvé naplnily při východu Slunce a do večera se tento proces několikrát zopakoval. Vtoková klepsydra byla plněna vodou z vnějšího zdroje a měřila se stoupající hladina v nádobě. Některé vtokové hodiny měly plovák, který po vystoupení hladiny do určité výše otevřel dole výpustní kohout. Vodní hodiny znali nejen Egypťané, ale i národy Dálného východu. K výraznému technologickému zdokonalení přivedli vodní hodiny Řekové.

 

Technologie vodních hodin v průběhu let měření přesného času

Jednoduché vodní hodiny byly postupně obohacovány o nové prvky. Řecký mechanik Ktesibios již 150 let př. n. l. uskutečnil v hodinách poháněných vodním kolem myšlenku přenosu sil a pohybu ozubeným soukolím. Na rozdíl od slunečních hodin dovoloval charakter vodních hodin rozvíjet některé často velmi zajímavé mechanické prvky. Vrcholem umění stavby vodních hodin byl projekt pagodového systému astronomických vodních hodin, který v Číně v r. 1090  uskutečnil Su-Sung v provincii Honan, tehdy v hlavním městě říše. Astronomickou část tvořila armilární sféra a nebeský globus. Zvláštností těchto hodin je velké kolo s uzavřeným oběhem vody, pohánějící celé hodiny. Jde o analogii mechanického kroku, který se objevil později u prvních mechanických hodin. Princip regulátoru chodu pagodových astronomických hodin je důležitým spojovacím článkem mezi elementárními a mechanickými časoměrnými přístroji. Některé vodní hodiny měly i ozubený hřeben a kolečko převádějící pohyb vody na číselník podobný tomu dnešnímu, pouze ručička byla jen jedna - velká. Řím se stává jakýmsi přelomem, neboť od 1. století n.l. začaly národy používat hodiny přesýpací.

 

Bible a hodiny

Není bez zajímavosti, že zmínka o prvních hodinách bez gnómonu se nachází přímo v nejčtenější "knize knih", v Bibli, a to konkrétně ve Starém Zákoně, textu proroka Izaiáše 38:8, zhruba 700 př.n.l. : " Hle, o deset stupňů nazpět vrátím sluncem vržený stín, který sestoupil po stupních Achazových" ... "A slunce se vrátilo o  deset stupňů na stupních, po nichž sestoupilo."  

 

Přesýpací hodiny

Přesýpací hodiny sestávaly z velmi jednoduchého zařízení: dvě průhledné nádoby postavené na sobě a spojené úzkým otvorem. Z horní se zvolna sype písek do dolní nádoby a na stupnici můžeme odečíst, kolik času uběhlo. Přesýpací hodiny znali pravděpodobně již v antickém Řecku. Samo slovo „pískové“ je zavádějící, protože materiálem k přesýpání byl kamenný prach nebo na prach rozdrcené vaječné skořápky. Zpráva ze 14. století nalezená ve Francii obsahuje návod na přípravu přesýpacího materiálu z prosátého prachu černého mramoru vyvařeného ve víně a usušeného na slunci. Výhodou přesýpacích hodin byly jednoduchost, spolehlivost, nízká cena a schopnost měřit ve kteroukoliv denní i noční dobu. Přesýpací hodiny se stavěly na několika minutové, půlhodinové nebo hodinové intervaly, výjimečně byly sestrojeny obří pískové hodiny pro 12hodinový chod. Pískové hodiny, ať už v dárkové či plně funkční podobě, jako například kuchyňské přesýpačky, existují dodnes.

 

Doutnákové, knotové, kahancové a olejové hodiny 

Poměrně rozšířeným a jednoduchým intervalovým měřením času byly od počátku 13. století svíce s časovou stupnicí. Ukazovaly čas a zároveň osvětlovaly pokoje církevních a světských hodnostářů. Délka noci se obvykle měřila počtem shořelých svící. Na boky svící se někdy připevňovaly kovové hřeby nebo kuličky, které při tání vosku odpadávaly a úderem na kovovou misku svícnu dávaly zvukový časový signál. Jako látka ke svícení sloužil v minulosti také rostlinný olej. Ze závislosti výšky hladiny na době svícení vznikly olejové kahancové hodiny. Skleněná baňka na olej byla opatřena časovou stupnicí a objem baňky byl volen tak, aby její objem stačil k nepřetržitému svícení mezi určitou večerní a ranní hodinou. Tloušťkou a délkou hořícího knotu se upravovala velikost plamene a spotřeba oleje tak, aby pokles oleje odpovídal časovým značkám. Země Dálného východu jako Čína a Japonsko byly nejpočetnějšími uživateli olejových, ohňových či doutnákových hodin. Látky ke svícení byly často parfémovány, a tak jedním ze smyslů, který mohl sledovat čas, byl také čich

 

Zvonkové hodiny

Ve 13.stol.n.l. se v Evropě začaly používat poměrně přesnější hodiny mechanické, kdy přelomem byl vynález tzv. krokového ústrojí. Od těchto hodin už byl jenom krůček ke klasickým mechanickým hodinám poháněným závažím. Ty se začaly objevovat až na sklonku 13. století. Kupodivu však neměly ani ciferník a ani jednu ručičku: čas oznamovaly zvonky. Je zajímavé, že čas je se zvonky spojený odpradávna - ve starověké Číně nebo Indii dodnes zvonky symbolizují plynutí času ...

 

Mechanické kolečkové hodiny

Ciferník a hodinová ručička se objevily až ve století čtrnáctém. Dalším vývojovým stupněm byly kolečkové hodiny s pevnou hodinovou ručkou a s pohyblivým ciferníkem. Teprve později se začala pohybovat hodinová ručička. Oběhla ciferník jednou za den, později k ní přibyla i minutová ručička, kterou k hodinám přidal roku 1577 Jost Bürgi při výrobě hodin pro Tycha Brahe. V roce 1676 se přidává ke dvěma ručičkám rovněž ručička sekundová. V Německu pak vzniká další novinka: ručička oběhla ciferník dvakrát za den a ciferník měl na sobě dvanáct hodin.

 

Nejstarší dochovaný kolečkový časoměrný stroj

Za nejstarší dochovaný kolečkový časoměrný stroj u nás považujeme Pražský orloj. Jeho autory jsou Mikuláš z Kadaně, profesor astronomie Jan Šindel a hodinářský mistr Jan Hanuš. Orloj vznikl mezi rokem 1410 a 1490. Zásadním problémem mechanických kolečkových hodin bylo zajištění rovnoměrného chodu. U prvních mechanických hodin rovnoměrný chod zajišťoval tzv. lihýř. Byl to svislý hřídel s příčníkem se dvěma závažími. Na hřídeli byly dvě lopatky, které zapadaly do protilehlých zubových mezer ozubeného kola. Kolo tak rozkývávalo lihýř, který pak udržoval relativně stálý chod. Natahovat se takovéto hodiny musely každých 5 až 6 hodin a za tu dobu se uměly rozejít až o neuvěřitelné 2 hodiny... Jejich natahování přitom nebylo nikterak snadné: závaží středověkých věžních hodin vážila 250 až 600 kg.


Natahovací mechanické hodiny

První natahovací hodiny na péro se datují zhruba do období roku 1450 a ke konci patnáctého století pozorujeme počátky výroby malých mechanických a poměrně přesných hodin. Péro v hodinách nahradilo těžké závaží užívané v mechanických hodinách. Tento vynález měl velký význam – učinil totiž hodiny přenosnými a velmi brzy se takové přenosné hodiny staly skutečným šlágrem v celé Evropě. Vyráběly se ze zlata, stříbra, zdobily je drahokamy - materiálů k výrobě prvních přenosných hodin se vystřídaly desítky.


Kyvadlové hodiny

Roku 1657 na základě myšlenek Galilea Galileiho sestrojil Holanďan Christian Huygens první kyvadlové hodiny. Hodiny byly natolik přesné, že umožňovaly určit změny tíhového zrychlení v závislosti na zeměpisné šířce. Dalším zdokonalením z roku 1704 jsou ložiska z kamenů, kterými hodiny opatřil Švýcar Nicholes Facio, čímž značně přispěl k prodloužení životnosti hodin. V roce 1660 angličan W. Clement nahradil ústrojí krokové vratným kotvovým krokem, čímž docílil podstatně větší přesnosti. O patnáct let později Huygens vyrobil první hodiny se spirálovitě stočenou vyrovnávací pružinou. 1754 je pak datum vynálezu volného kotvového kroku, který má na svědomí angličan T. Mudge a tento kotvový krok je v mechanických hodinách používán dodnes. Deset let před rokem 1800 se zrodily první náramkové hodinky a na trh s nimi přišla společnost Jaquet-Droz & Leschot.