Přesný čas | Přesný čas online | Atomové hodiny | Přesný čas ve světě | Časová pásma | Kalendáře | Astronomie

Online přesný čas podle atomových hodin v ČR | Hodiny online | Přesný čas ve světě | Časová pásma | Proroctví

Vážíme si Vaší důvěry a děkujeme Vám za návštěvu.

Jako vzdělávacímu projektu financovanému pouze ze soukromých zdrojů nám dovolte, abychom Vás požádali o jakýkoliv, i drobný příspěvek na provoz.

Číslo účtu: 260 116 00 17 / 2010

IBAN: CZ2320100000002601160017

BIC/SWIFT: FIOBCZPPXXX

Účet není transparentní. Všem zašleme rádi aktuální výpis z bankovního účtu na vyžádání.

DĚKUJEME VÁM !

XIX. Mayská proroctví a role křesťanství ve vývoji lidstva

Role křesťanství v mayských proroctvích a chápání Mayského kalendáře

Z historie vyplývá, že se zástupy věřících i institucializovaná moc křesťanství narůstaly především za vlády lichých Nebes -tedy právě těch Nebes, o nichž nyní víme, že jim silně dominoval Světový strom a jeho neviditelný nebeský Kříž. Není proto nijak překvapující, že v průběhu pozdních Nebes Velkého cyklu papežský stolec v Římě, Kalvín v Ženevě a Luther ve Wormsu formulovali své nejzásadnější nauky křesťanského vyznání. 

Nebeský kříž v mayském chápání transcendentna hraje významnou roli

Na tomto místě je potřeba zdůraznit, že se všichni tito tři velcí muži nacházeli velmi blízko středové dělící linie. V důsledku tvůrčího napětí vytvářeného nebeským Křížem vznikly tyto nauky u jednoho z jeho ramen a odtud se následně rozšiřovaly dál. Není to tedy prvotně křesťanská církev, která šířila kříž, ale naopak nebeský Kříž, který rozšířil křesťanství nebo ještě přesněji : křesťanské církvi bylo umožněno vznášet se na vlnách rozdmýchaných Světovým stromem.

Ve vývoji náboženských tradic se projevují tři základní směry

Martin Luther, teolog, kazatel a reformátor, zakladatel protestantismuVe vývoji chaldejsko-židovsko-křesťanské tradice se objevují alespoň tři jasné tendence. Nejprve se jedná o posun od polyteismu k monoteismu: zatímco na počátku Velkého cyklu sdílel Bůh Stvořitel své místo s mnoha jinými božstvy, které fungovaly jako oživující prvky nejrůznějších přírodních jevů, s každým dalším lichým Nebem jeho vliv povážlivě stoupal. Zde je třeba poznamenat, že na této fyzičnosti je založen i vývojový rozdíl mezi katolicismem a protestantismem: druhý jmenovaný směr, který se mohl naplno rozvinout až ve 13. Nebi, neuznává posvátné tělesné ostatky světců ani jiné fyzické projevy stvoření jako předmět náboženské úcty.

Rozvoj víry v univerzálního Boha v mayském pojetí času a lidského vědomí

Zadruhé: během Velkého cyklu se postupně rozvíjela víra v univerzálního Boha -společného Boha všech lidských bytostí. Cyklus začal u přesvědčení, že každý kmen má svého boha a po svém jej uctívá, později však náboženské soustavy usilují o to, aby obsáhly celé lidstvo bez ohledu na příslušnost. A konečně zatřetí se vytvořila tendence uctívat transcendentního Boha

Uctívání více bohů jako start Velkého časového cyklu

Na počátku cyklu lidé uctívali mnoho různých bohů, kteří pro ně byli přítomni v přírodních projevech a zasahovali do jejich každodenního života; nacházíme tu boha sklizně, boha deště, boha války či boha rodinného krbu. S koncem cyklu však stále více začíná převažovat představa o bohu, který je transcendentní všemu pozemskému dění. U vývoje celé této tradice tedy podobně jako u vývoje písma pozorujeme, že jsou to právě lichá Nebesa Velkého cyklu, která podněcují stále výraznější projevy původního zárodku. Těchto 7 mocných pulsů duality nicméně neposilovalo jen monoteistickou víru v nadsvětského Boha; protestantismus je v jistém smyslu i dovršením procesu, který odcizil člověka od Boha a způsobil, že se vnímání živoucího Vesmíru zcela vytratilo. Zmizela citlivost vůči duchovním energiím a na úrovni vědomí se v 13. Nebi završilo vyhnání člověka z rajské zahrady. To je cena za poznání jediného Boha zprostředkované abstraktní levou mozkovou hemisférou: prožitek odloučenosti od božské přítomnosti. 

Vvoj odloučenosti člověka od živoucího vesmíru v průběhu Velkého cyklu vyústil v konflikt mezi člověkem a Bohem

Svatý Augustin, biskup a učitel církve v období pozdního římského císařství; je též svatým katolické církve, jehož svátek připadá na 28. srpna.Tento zvláštní pulsní vývoj odloučenosti člověka od živoucího vesmíru v průběhu Velkého cyklu vyústil v konflikt mezi člověkem a obávaným Bohem, který měl často pověst trestajícího vládce. Protože se lidé v tomto právě převládajícím tvůrčím poli vnímali jen "polovičatě", neboť druhá polovina jejich vědomí byla odstavena, nebylo složité, aby se shledali v přesvědčení, že s nimi není něco v pořádku - a z toho se zrodil mýtus o 'prvotním hříchu', jenž formálně zavedl svatý Augustin kolem roku 420, tedy v době, kdy se vlády ujímal bůh temnoty Tezcatlipoca. Centrem Augustinovy filosofie je Bůh. Augustin pojímá boha jako nemateriální absolutno, postavené proti světu a člověku. Ale na rozdíl od Platóna ruší všechno, co by mohlo vést k panteistickým důsledkům, k jednotě boha a světa. Především emanaci nahrazuje svatý Augustin kreacionismem. To vede k vyhraněnému dualismu Boha a světa, ovšem tento dualismus se liší od manichejského – Bůh je mimopřírodní, nadpřirozené bytí nezávislé na přírodě a člověku, ovšem příroda a člověk naopak zcela závisejí na Bohu. Křesťanský Bůh tvoří i látku, a to zároveň s materiálními věcmi. Čtyři živly byly utvořeny najednou v ukončené podobě. Takže se tu nejedná o dva rovnomocné principy – Bůh a hmota. 

Obětování bohům jako výraz raných fází Velkého cyklu v mayském kalendáři

V raných fázích tohoto cyklu lidé přinášeli Bohu oběti, aby si jej usmířili či zahladil i důsledky této roztržky. Později však křesťanská teologie přišla s novým způsobem, jak člověka s Bohem usmířit: začala hlásat, že Bůh kvůli tomu obětoval svého jediného syna. Vezmeme-li v úvahu, že podle jedné z legend byl Ježíšův kříž na Golgotě vytesán ze stromu života z Edenu (Světového stromu), můžeme díky naší nové perspektivě porozumět jedné z nejzákladnějších myšlenek tohoto náboženství: že Bůh přinesl sám oběť, aby se usmířil s lidmi. 

Vykoupení lidstva skrze Ježíše Krista jako výraz jednoty Boha a člověka

Ona obrovská síla křesťanské víry, která oslovuje tolik věřících, může být skryta v tom, že se Bůh jakoby snaží řict: "Lituji oné duality, kterou jsem stvořil skrze Světový strom, kdo však ve mně uvěří a bude se snažit žít jako můj jediný Syn, otevře se mu cesta k věčnému životu, kterého se již žádná dualita nedotkne." Tento způsob výkladu pak ospravedlňuje, proč měl být Ježíš Kristus podle Nového zákona ukřižován: měl tak na sebe symbolicky převzít neutěšenou situaci, kterou na lidstvo uvalil Bůh dualitou Světového stromu. Svým vzkříšením z mrtvých pak Ježíš Kristus vyzdvihl budoucí věčný život, který přinese nadčasové kosmické vědomí. Tento 'věčný život' však byl uchystán v daleko hlubší budoucnosti, než si Ježíšovi současníci uvědomovali.