Přesný čas | Přesný čas online | Atomové hodiny | Přesný čas ve světě | Časová pásma | Kalendáře | Astronomie

Online přesný čas podle atomových hodin v ČR | Hodiny online | Přesný čas ve světě | Časová pásma | Proroctví

Švýcarská garda - Potřebuje poslední papež Švýcarskou gardu ?

Papežská švýcarská garda

Papežská švýcarská garda oficiálně vzniká v roce 1506 a jako jediná z podobných institucí funguje dodnes. Již papež Sixtus IV. (1471 – 1484) se spojil s několika kantony tehdejší švýcarské konfederace, požádal o švýcarské vojáky a rovněž tak nechal postavit kasárna na jedné z římských ulic, Via Pellegrino. 

Úmluvu o poskytování mladých Švýcarů pro ochranu papeže obnovil i jeho nástupce Inocenc VIII. (1484 - 1492), který chtěl gardisty rovněž využít i v boji proti milánskému vévodovi. Pro dějiny švýcarské gardy je významný zejména papež Julius II. (1503 – 1513), jenž požádal švýcarské kantony o poskytnutí stálé dvousetčlenné posádky švýcarských gardistů. Prvních 150 mužů dorazilo do Říma 22. ledna 1506 po tříměsíčním pochodu a právě proto je toto datum pokládáno za oficiální datum vzniku papežské švýcarské  gardy.

Nejznámější čin papežské švýcarské gardy

Švýcarská garda chrání nejvyššího pontifika po několik staletíNejznámějším činem švýcarské gardy byla obrana Říma 6. května 1527 proti vojsku Karla V, a to v rámci tzv. „Plenění Říma“. V tento den bránilo papeže pouhých 189 mužů před španělskou armádou s mnoha tisíci vojáků. Gardisté umožnili tehdejšímu papeži Klementu VII. (1523 - 1534) uprchnout do bezpečí, avšak většina z 200 mužů konkrétně 147, z nich byla pobita; přežili jen ti, kteří papeže eskortovali do nedaleké pevnosti Andělský hrad. Jedním z podmínek dobyvatelů bylo kromě darů finančních i hmotných také rozpuštění zbytků Švýcarské gardy. Ta byla obnovena až v roce 1548 za Pavla III. (1534 - 1549).

Historie vzniku švýcarské papežské gardy

Mladí Švýcaři se od starověku často nechávali kvůli chudobě ve švýcarských Alpách najímat do cizích služeb. Aby si ve středověké, značně přelidněné zemi, kde byla nouze o práci, zajistili obživu, dávalo se více než 15 000 mužů přes každé léto verbovat do válek. Velmi brzy si získali skvělou reputaci jako odvážní a věrní válečníci se prosadili v mnoha armádách pod různými zástavami.

Působení švýcarské gardy ve službách francouzského krále

Nejslavnějším pro nás zůstává působení Švýcarů ve službách francouzského krále, kdy k uzavření smlouvy došlo již v roce 1453 králem Karlem VII. a později obnovené ji roku 1474 Ludvíkem XI. Právě Ludvík XI. najal švýcarské vojáky jako instruktory pro svoji armádu a jejich sbory se brzy staly významnou oporou francouzských vojsk. Prestiž švýcarské gardy stoupala zejména v 17. – 18. století, kdy jejím nejvýznamnějším činem je obrana Tuillerijského paláce v Paříži během francouzské revoluce. V roce 1789 byla švýcarská garda francouzskými revolucionáři rozpuštěna. I přes tuto skutečnost 10. srpna 1792 bránilo palác 900 gardistů věrných králi a, bohužel, více než 600 jich bylo pobito. Dalších asi 160 členů gardy zemřelo později na následky zranění ve vězení nebo pod gilotinou. Kromě několika desítek přeživších zůstalo ze švýcarské gardy jen 300 mužů, kteří byli několik dní před masakrem v Tuillerijském paláci vysláni do Normandie na obranu zásobovacích vozů.

Napoleon a papežská švýcarská garda

Poté co Napoleon obnovil monarchii, znovu zavedl v roce 1814 také jednotku švýcarské gardy. Pěší pluky bojovaly v Napoleonově armádě po celé Evropě, avšak v roce 1817 byla garda definitivně rozpuštěna a nahrazena gardou novou, tvořenou rodilými Francouzi. V roce 1832 byli veteráni ze švýcarské gardy spolu s dalšími cizinci převeleni do francouzské cizinecké legie.

Švýcarská garda v současnosti

Papež Klement VIIV současné době sestává garda ze 110 mužů, kteří se těší velké úctě pro svou disciplínu a věrnost. Jedná se o nejmenší, nejstarší, nejbarevnější a samozřejmě nejfotografovanější oficiální armádu na světě. Funguje zejména jako reprezentativní hradní stráž a ochranka papeže a zůstává jedním ze symbolů Vatikánu. Příslušníkem švýcarské gardy se může stát pouze svobodný Švýcar, a to katolík ve věku 19 – 30 let a vyšší než 174 cm. Podmínkou je rovněž ukončený základní výcvik ve švýcarské armádě a ukončené středoškolské vzdělání. Všichni nováčci vždy 6. května, tedy ve výroční den „Plenění Říma“ na nádvoří sv. Damase přísahají na gardový prapor věrnost papeži. Při přísaze zdvihají pravou ruku se zvednutým palcem, ukazovákem a prostředníčkem jako symbol sv. Trojice, levou rukou pevně drží žerď praporu. Členství v gardě je ve Švýcarsku často rodinnou tradicí. Gardisté se mohou oženit, pokud jsou starší 25 let, odsloužili v gardě minimálně 3 roky a upsali se na další 3 roky služby a mají nejméně hodnost desátníka.

Stejnokroje papežské švýcarské gardy

První uniformy švýcarské gardy se vyznačovaly pouze dvěma barvami, a to modrou a žlutou, odvozené od rodových barev papeže Julia II. Červená barva se objevila až za papeže Lva XI. (1513 – 1521) z rodu Medicejských. I když se lidé často mylně domnívají, že obleky Švýcarské gardy vymyslel sám Michelangelo, současná úprava pochází až z roku 1914. Navrhl ji velitel Jules Répond ve snaze navrátit časem měnícím se uniformám jejich původní vzhled. Inspiroval se Rafaelovými freskami, klobouky nahradil barety a plisovaný nákrčník bílým límcem. Také pancíř vymodeloval podle starých vyobrazení. V současné době se uniformy šijí v Třešti u Jihlavy.

Historie stejnokroje švýcarské gardy

Při běžné stráži nosí gardisté k uniformě černý baret a bílé rukavice. Při nepříznivém počasí stráže oblékají přes uniformy tmavě modrý plášť bez rukávů, svazovaný na bocích modrými stuhami. Při slavnostnějších příležitostech mění prostý bílý límec za plisovaný nákrčník a baret za morion se znakem Julia II. Ten je ozdobený pštrosím perem podle hodnosti a funkce – bílé pero je určené pro velitele a jeho zástupce, fialové pro důstojníky, červené pro poddůstojníky a řadové gardisty - halapartníky a černožluté (na černé přilbě) pro bubeníky. Pro obzvláště slavnostní příležitosti, jako je přísaha nových členů, oblékají gardisté navíc ještě hrudní pancíř. Méně známá je nenápadnější tmavě modrá „pracovní“ uniforma s širokým bílým límcem a černým baretem.

Technika boje papežské švýcarské gardy

V jednoduchém uspořádání do velkých čtverců ozbrojeni mečíky odolávali vůči útokům jízdy, která začala jako rozhodující zbraň upadat. Všechny uvedené klady a především jejich spolehlivost na rozdíl od tehdejších žoldnéřů nalezly plné využití v den, kdy bylo třeba - při ranním útoku vedeném na vatikánské hradby mezi Janikulem a Vatikánským pahorkem císařskými jednotkami knížete Karla Bourbonského.

Plenění Říma a chrabrost švýcarské papežské gardy

6. květen 1527 vešel do dějin nejen jako počátek hanebného plenění Říma, ale také jako den skutečného „křtu ohněm“ pro jednotku papežské Švýcarské gardy, která začala sloužit jen několik desetiletí předtím. Rozkaz k plenění Říma dal přímo císař Karel V., který tímto způsobem chtěl potrestat papeže Klementa VII. za náhlé připojení se ke Svaté lize z Cognacu a tedy k francouzskému králi Františku I. z Valois. Papež Klement se obával rozšíření habsburského panství, a ohrožení Papežského státu jako teritoriální jednotky.

Útok na Řím a švýcarská garda zachraňující papeže

Divoké hordy převážně z protestantských landsknechtů generála Jiřího z Frundsbergu  chtěly rychle obsadit město, aby jim vojsko Ligy nepřekřížilo ústupovou cestu. Protože však útok neprobíhal v předvídaném čase, vydal se Borbone osobně pobízet své vojáky, kteří se chystali překonat hradby u Porta del Torrione. Nicméně však tohoto druhu nebyla vhodným počinem: zasáhla ho smrtelná střela z arkebuzy, kterou si později připsal Benvenuto Cellini. 

Útěk papeže, kterého zachránila papežská garda

Po okamžiku zmatení následovaly útoky divočejší než předtím a španělští žoldáci  prorazili bránu, zatímco landsknechti pronikali do čtvrti S. Spirito a ke Sv. Petru. Švýcarská garda, shromážděná u paty obelisku (který se tou dobou nacházel ještě u německého hřbitova) se hrdinně bránila spolu s římskými občany. Po pobití stráží, zatímco byl papež odváděn chodbou do bezpečí, „švýcaři“ ještě odolávali a bránili Sv. Petra. Vedl je kapitán Kašpar Röist. Hordy nebraly ohled na svaté místo a bitevní vřava divoce vzplála. Všichni muži padli do jednoho a mezi nimi i žena kapitána Röista, zmrzačená na ramenou, přes mrtvolu svého muže. Z celé jednotky 189 gardistů jich přežilo 42 – jen ti, kteří byli toho dne ve službě v apoštolském paláci a měli proto za úkol odvést papeže do bezpečí Andělského hradu. Jejich vrcholná oběť určitě marná nebyla, neboť získali dostatek času k přesunutí papeže tajnou chodbou. Tzv. „Passetto" v hradbách spojovalo od dob Alexandra VI. Vatikán s Andělským hradem.

Pád Říma a hrdost Šýcarské gardy

Přes Sixtův most vtrhli landsknechti a ostatní žoldnéři do města, a po osm dní ho dali v všanc nepředstavitelnému řádění: vraždám, mučení, znásilňování, únosům,  drancování, plenění a vypalování, zvlášť divokém vůči posvátným místům a předmětům, a těm, které nalezli v řeholních oděvech. Násilí dosáhlo takového stupně, že 10. května napsal zpravodaj v hlášení Benátské republice: „peklo není nic ve srovnání s tím, co teď Řím zakouší“.“ V prvních chvílích zahynulo na 12.000 osob; k nim se přičítají stovky, snad i tisíce obětí moru, který vzápětí vypukl kvůli nepohřbeným mrtvolám požíraných psy. Celková hodnota lupu se pohybovala podle odhadů samotného papeže Klementa VII. kolem nepředstavitelné cifry deseti milionů zlatých dukátů. Ale nesmírná byla rovněž škoda na čistě kulturní úrovni: archívech, knihovnách, kostelních příslušenstvích a uměleckých sbírkách – dokonce byly znesvěceny papežské hrobky, včetně té Julia II., aby byl získán jejich obsah. Nelze se tomu příliš divit; ač bylo císařské vojsko najato katolickým panovníkem, přece byli živeni duchem protipapežské výpravy. Sám Frundsberg se navíc netajil tím, že chce dobít Řím, aby mohl pověsit papeže i s jeho kardinály.

Zásluha švýcarských gardistů, která se nezapomíná

Současný velitel švýcarské gardy Daniel Rudolf AnrigZprávy o plenění Říma dojaly celou Evropu a na současníky měly značný a rozsáhlý emotivní dopad, takže Sacco di Roma zůstalo specifickým termínem. Samotný karel V. jím zůstal rozhořčený, zrušil po Španělsku oslavu narození svého syna Filipa, nařídil konat modlitby za osvobození papeže (jako by nebyl jeho vězněm) a králi do Anglie a dalším knížatům napsal, že násilí bylo pácháno proti jeho vůli. Zrušení švýcarské gardy a její nahrazení skupinou 200 landsknechtů byla jedna z podmínek, za jakých se měl Klement VII. vzdát. On však vyjednal, aby přeživší Švýcaři mohli vstoupit do nové jednotky. Přijalo jich to jen dvanáct, ostatní nechtěli mít s nenáviděnými německými námezdníky nic společného. Švýcarská garda byla znovuvytvořena v plném rozsahu papežem Pavlem III. 3. února 1548, když nastoupil do papežských služeb oddíl 225 vojáků konfederace. Jestliže dnes je Švýcarská garda – po zrušení ostatních ozbrojených vatikánských složek reformami II. Vatikánského koncilu – stále na svém místě, jde právě o nesmazatelný podíl 147 hrdinů před pěti sty lety, jako zářný příklad rytířského ducha a neochvějné věrnosti při službě papeži a papežství do všech důsledků.

Zbraně švýcarských gardistů

Jako zbraně gardisté tradičně používají halapartnu a dlouhý meč, důstojníci mají rapír nebo šavli. Kromě tradičních ceremoniálních zbraní má garda k dispozici i nejmodernější palné zbraně a prochází náročným výcvikem. Přestože je jejich funkce hlavně reprezentativní a ceremoniální, jsou plně funkčním vojenským útvarem.

Papežská švýcarská garda v současnosti

Dnes čítá garda 110 pečlivě vycvičených mužů v pestrých žluto-modro-červených uniformách, kteří musí odolávat převážně nájezdům turistů. Základními podmínkami k přijetí do papežovy tělesné stráže jsou švýcarské občanství, katolická víra, bezvadná pověst, věk mezi 19 a 30 lety, výška nejméně 1,74 metru a úspěšné absolvování odborného vzdělání nebo střední školy a švýcarské prezenční služby.

Obrovská tragédie mezi členy gardy se stala 6. května roku 1998. Toho dne zemřel zbraní svého podřízeného 31. velitel Švýcarské gardy, plukovník Alois Estermann. A to pouhých deset hodin poté, co jej papež Jan Pavel II. po 18leté službě do této funkce jmenoval. Podle vatikánského komuniké se činu dopustil 23letý rekrut Cedric Tornay, když byl Estermannem pokárán za pozdní návrat do kasáren. Gardista po činu obrátil zbraň i proti sobě. První „neurozený“gardista si tak ve velící funkci dlouho nepobyl. Přitom právě Estermann neváhal v roce 1981 při pokusu o atentát na papeže Jana Pavla II. vyskočit na papamobil a zakrýt papežovu hlavu vlastním tělem. 

Výzbroj papežské švýcarské gardy

S dobou se mění i výzbroj švýcarské gardy. Ke kdysi zavedeným a používaným halapartnám a mečům doplnili výstroj gardy moderní pistole typu SIG P 75 a armádní pušky FAS-90. Každý z členů švýcarské gardy navíc výborně ovládá boj beze zbraně. 

Prapor papežské švýcarské gardy

Prapor Švýcarské gardy vychází ze švýcarské tradice 18. století a v současné podobě se užívá od roku 1913. Je čtvercový, o straně 2,2 m, rozdělený bílým křížem na čtyři pole. Ve středu je umístěn znak aktuálního velitele gardy, kterým je od roku 2008 Daniel Rudolf Anrig. V prvním poli je znak úřadujícího papeže, od r. 2013 Františka, kde zůstala tiára jako symbol panovníka, druhé a třetí pole obsahuje 5 pruhů v barvách švýcarské gardy (modrá, žlutá, červená), ve čtvrtém poli je umístěn znak Julia II., který Švýcarskou gardu založil. Prapor se mění pokaždé s novým papežem či velitelem gardy. Heslem gardy je „Odvaha a věrnost“.